I přesto, že by si dnes mohl poprávu užívat zaslouženého odpočinku, je stále jedním ze dvou dříve narozených aktivně působících veterinárních lékařů v České republice věnujících se chorobám a chovu drůbeže.

Rodák z Městce Králové neměl na růžích ustláno. Krátce po maturitě přišel o otce, jehož někdejší vládci režimu po mnoha letech zbavili funkce ředitele hospodářského družstva za členství v agrární straně a za to, že se krátce před Vítězným únorem zúčastnil nepovoleného srazu – Selské jízdy v Nechanicích u Hradce Králové.

„Po několikaměsíčním martyriu a šikaně soudruhů tatínek zemřel. S maminkou a bratrem jsme museli po čase opustit služební byt a dále žili v podnájmech. Bratr měl krátce před promocí na veterině v Brně. Doba byla opravdu těžká,“ řekl Jiří Soukup.

Kvůli tomu, že tatínkův poskvrněný kádrový profil ho dostihl i při zkouškách na vysokou školu, na první pokus se tam nedostal. „Díky odvolání, které mi ale bratr Vladimír vyřídil, jsem školu úspěšně dokončil,“ řekl veterinář.

Po promoci v šestapadesátém roce se na umístěnku dostal do svého prvního působiště ve Slaném, kde shodou okolností působil jeho bratr.
„V těch letech existovalo jediné veterinární středisko ve Slaném v hospodě U Švejků v Záfortenské ulici. Odtud jsem vyjížděl ke všem případům ve dne v noci Javou Minor, která nám byla přidělena jako konfiskát po statkářích. Také jsem potřeboval bydlení a byt jsem neměl. Pro veterináře se začal stávat telefon nezbytností, takže bylo nutné si ho obstarat. Měl jsem štěstí a sehnal bydlení na Hamburku u vdovy paní Vackové, která se tak stala mojí první neoficiální dispečerkou,“ zavzpomínal lékař.

Svědomitá bytná zapisovala svému podnájemníkovi narychlo všechny telefonické vzkazy od chovatelů tak, jak je přijala, aby nemohlo dojít k záměně nebo zbytečné chybě při odhadu diagnózy na dálku. Zápisky paní Vackové tedy často vydaly texty typu: Prosej pana doktora jestli bude moct přiject a hned. Jindy zase vzkaz u telefonu skýtal: Tele naříká, ale moc.

„Byla to sice laická pomoc, ale k nezaplacení. V té době jsme sloužili týdenní noční služby za osm korun na hodinu, bez ohledu na to, že by se ráno člověk potřeboval vyspat, a tak to šlo stále dokola. Když zvíře potřebuje pomoci, je to stejné jako u lidí a nesnese to odkladu,“ podotkl veterinář. Po probdělých nocích a tisících naježděných kilometrech po okrese se za několik let dočkal vlastního vozidla i zbrusu nové veterinární ošetřovny U Sloupu, kde začali působit i veterinární technici a služba ve dvou byla mnohem snesitelnější.

Po získání širší praxe se veterináři později rozšířil i obvod. Po přijetí pracovní nabídky a druhé atestaci se v roce 1968 stal specialistou ve vznikající velkodrůbežárně na Těhuli, kde působí dodnes. S vedením firmy oslaví 12. prosince neuvěřitelné dvě miliardy vajec, které do letošního roku jím ošetřované špičkové nosnice vyprodukovaly.