Jak kniha vznikala?

Kniha vznikala nejprve jako jednotlivé příběhy. Záměrně neříkám pohádky, protože se jedná spíš o pohádkové fantazie. První dva vznikly pod vlivem tehdejších mých osobních zážitků, jenže pak následovala pauza. Zkrátka jsem nepotřeboval cokoli sdělovat prostřednictvím papíru. Asi před pěti lety jsem se ale ke psaní znovu vrátil a domyslel jsem si koncept. Jedním z impulsů bylo narození vnučky Aničky. Nakonec jsem na každý měsíc v roce napsal jednu z pohádkových fantazií.

Co Měsíční království čtenáři nabídne?

Kniha nabízí příběhy princezny Lutécie a její pozemské kamarádky Lucinky. Bavilo mě vymýšlet příběhy, kde neplatí téměř žádné fyzikální zákony. Fikce spočívá v tom, že se příběhy odehrávají na Zemi, v meziplanetárním prostoru i na měsíci. Do knihy jsem zakomponoval mnoho vzpomínek z vlastního dětství, především pak z prázdnin od babičky. V závěru jsem se pokoušel nejen o to, aby příběhy byly zajímavé a poučné, ale aby byly i veselé. Doufám, že se to v předposledním z příběhů povedlo. V posledním příběhu jsem si pak dovolil Lucince nadělit téměř pod stromeček mladšího bratříčka Honzíka.

Je to signálem pro možné pokračování?

Ano. Tím jsem si vytvořil jakýsi nástup na pokračování, jehož by měl být právě Honzík hlavní hrdina. Určitě by se na tomhle základu dalo stavět. Neříkám pevně, že mám za cíl napsat pokračování. Nejsem profesionální spisovatel, ale v důchodu, do kterého nemám daleko, se budu chtít věnovat psaní, co nejvíc to půjde. Zároveň bych chtěl začít psát pro dospělé, mělo by se jednat spíše o takové příležitostné postřehy, glosy nebo fejetony. Nejsem ale příznivcem velkých plánů, takže si žádné stanovovat nebudu, ale šance, že by mohlo přijít pokračování, tam je.

Komu je kniha určena?

Prvotní inspirace vycházela z představy, že by měla být kniha určena pro dívky od pěti až deseti let. Pro kluky není tolik zajímavá, jedná se spíše o přátelství dvou dívek, každá je z jiného prostředí, což přeci jen více zajímá dívky. Kluci zde naleznou jen několik technicky zajímavých věcí, jako je například cestování meziplanetárním prostorem. Případné pokračování, které bych chtěl věnovat spíš klukům, by muselo být psáno trochu jinak. Myslím si navíc, že opisovat formát, tedy psát na každý měsíc jeden příběh, už by také nebylo vhodné. Jak se říká, opakovaný vtip totiž není vtipem.

Jak hodnotíte spolupráci s mladou výtvarnicí Kateřinou Buriánkovou?

Dlouho byl veliký otazník nad tím, jak vůbec kniha z grafického pohledu, respektive z pohledu ilustrací, dopadne. Katka (pozn. red. – ilustrátorka Kateřina Buriánková) nastoupila na vysokou školu, přičemž čas na ilustrování knihy příliš neměla. Dlouho tedy odmítala. Nakonec se mi ji ale povedlo přemluvit, a jsem za to velmi rád. Výsledek dopadl nad očekávání dobře.

Vaše žena (historička Irena Veverková) má s psaním knih bohaté zkušenosti. Mluvila vám do psaní?

Manželka je zkušená spisovatelka, s její prací bych byl ale nerad srovnáván. Jednou z motivací, proč jsem se dokopal k tomu, abych knihu dokončil, byl fakt, že manželka napsala mnoho knih, ale ve zcela jiném žánru. Ona se věnuje literatuře faktu, což je zcela jiná práce. Poslání mé knihy je úplně jiné, knížka má působit na estetické a emotivní stránky dívek. Manželka mi dělala první korekturu, ale co se týče nápadu nebo obsahu mi do knihy ale rozhodně nezasahovala.

Nebývá časté, že chemik napíše emotivní knížku pro děvčata…

Je pravdou, že se živím téměř čtyřicet let jako energo-chemik. Vše je dané tím, že jsem svůj obor vystudoval jako náhradní. Když jsem se hlásil na vysokou školu, tak humanitní obory nebyly tak přístupné, a tak jsem se vydal jinou cestou. Literaturu i psaní jsem měl vždycky jako koníčka. Vždy jsem se jí ale věnoval kvůli svému vlastnímu potěšení.