Přestože už devátým rokem Stanislav usedá pravidelně do poslanecké lavice, četné aktivity dodnes neopouští. Na své zájmy si prostor vždycky najde. Mnohdy mu stačí papír a tužka. Je obdařen i výtvarným talentem, který zdědil po otci a na svém kontě má desítky obrazů, grafik, plakátů i knižních ilustrací. V oboru je profesionálem. Vystudoval střední průmyslovou školu grafickou v pražské Helichově ulici, Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy, obor reklama a propagace. A ovládá i řemeslo. Původně se vyučil knihtiskařem.

„Celý život jsem na cestě. A když se vám navíc protne ukazatel Route 66 s tím životním milníkem a obě ty silnice jste si na vlastní kůži a gumy projeli, je to důvod k zastavení. Na zalepení prasklé duše, na kafe, pokec a pohárek s kamarády … Na cestě jsem jich hodně našel, taky pár ztratil, snažil jsem se pomáhat, zachránil několik trosečníků, zvládl několik bouraček - některé i zavinil, párkrát jsem si něco zlomil nebo utrh, o něco přišel nebo byl okraden… Na cestách to tak bývá. A tak jsem se po letech vrátil na Kladno, jak se u nás říká. Do galerie kamaráda a fotografa z bratrské dvojice skvělých fotografů, bratrů Perglových, Jirky. V té galerii Ateliér se nic nezměnilo. Fakt nic! Včetně atmosféry setkání kladenských výtvarníků, bohémů a muzikantů,“ říká vystavovatel Standa Berkovec.

Podle jeho slov je na výstavě k vidění takříkajíc výběr z hroznů - takový pozdní sběr. První Standův tištěný a vylepovaný plakát na bigbítovou kapelu Mini Max z roku 1979 (na rozdíl od některých pozdějších tenhle Veřejná bezpečnost nestrhávala), poslední návrhy na logotypy moravských vinařů do Uhřic. První knížka veršů Honzy Berana, kterou ilustroval a vydána byla v kladenském vydavatelství Halda a stejně tak dvě knížky Ivana Pilného, které rovněž opatřil svými ilustracemi, nebo útlá knížečka grafiky Aloise Garamszegiho, do které Standa psal své verše poté, co mu omaloval panelákovou koupelnu.

V kladenské galerii ale najdete mnohem více z autorovy tvorby. Ať už jsou to nepálské inspirace z Expedice Manaslu na ručním rýžovém papíře z Káthmandu, linoryt a autorský tisk kalendáře inspirovaného nepálskými motivy, pomalovaný kuchařský skútr a la Italiano, návrhy sportovních dresů, pomalované dveře nebo víka od beden se součástkami pro Harleye.

„V kavárně má své čestné místo i Andělín, který musel nutně skončit u souputníka Karla Kryla Pavla Foltána, který s ním toho Anděla nesčíslněkrát hrál na jevišti. Taky grafická úprava bookletu prvního elpíčka Spirituál kvintetu z roku 1985, která se konspiračně s mými spolužáky z Helichovky dělala na tehdy nejmodernější fotosazbě v jedné z nejhlídanějších tiskáren. Divadelní a protiválečné plakáty, za které jsem dostal ocenění na celostátních bienále amatérské užité grafiky,“ vzpomíná Standa Berkovec.

A dodává: „Mnoho věcí na výstavě není - vyřezaný betlém, který byl zároveň loutkami na moji autorskou hru, miniaturní pomalované panenky Kokeši, které jsem soustružil z třešňového dřeva a posílal kamarádce Darje Kawasumi do Tokia. Uspořádala mi tam dokonce v Koganei v roce 1984 výstavu. Ani jsem se nesnažil o to tam odletět, bylo to prostě nemožné a nežádoucí… Stovky drobného autorského merkantilu, které jsem tajně v tiskl na maloofsetu Okresního Kulturního Střediska Kladno, za které mě díky loajalitě a konspiraci kolegů nikdo nezavřel. Péefka farářům, svatební oznámení kamarádům, lístečky pro zubaře dětem za statečnost, pozvánky na nejrůznější polooficiální nebo soukromé akce.“

Zásluhou osmiletého výtvarného působení v Kladně, se výtvarník stal součástí party, která založila legendární Kladenské dvorky. A díky Milanu Petriščákovi z Klubka 55 se dostal do týmu rozhlasového Mikrofóra, což hodilo výhybku jeho života rozhlasovým směrem.

Soukromé poděkání všem

„Za to všechno jsem těm skvělým kamarádům a kolegům nesmírně vděčný. A drsnému dělnickému Kladnu! Ještě jeden úžasný člověk, kterého jsem měl tu čest potkat a sdílet s ním osm let jeden ateliér, byl neodmyslitelnou součástí té doby. A i když už maluje každou polární noc zelenomodré odlesky na severní obloze nad Longyearbyenem na Svalbardu, je a bude součástí té mé cesty. Toho užitého praštěného výtvarna, plného písmenek, blbinek, horkovzdušných balonů a motorek. Dodnes mi dochází, co všechno mě naučil. Je to Zdeněk Větrovec. Se svým oblíbeným Donem Quijotem de la Mancha, Pierotem a Kolombínou z Comédie-Française, galantními letci, se svým hlasitým předčítáním veršů, které ilustroval,“ vzpomíná na kamaráda, který tento svět opustil už před čtyřiatřiceti lety.

„Ta výstava, to všechno dohromady, je mé skromné poděkování všem, které jsem na té cestě potkal. Takže – PLNEJ! On the road!“ uzavírá Standa Berkovec.