Nápad na vybudování železné opony se zrodil zhruba před čtyřmi lety v hlavě předsedy spolku Vojenský skanzen Smečno Milana Klímy. „Napadlo mě to na dovolené na Šumavě, kde bývalo hraniční pásmo. Následně jsme společně začali vymýšlet, jak vše přenést k nám. Byly to zhruba dva roky práce a studia knih vojenského historika Ivo Pejčocha, který se železnou oponou zabývá,“ vrací se Klíma do nedávné minulosti.

Po dlouhém shánění se spolku podařilo získat dvanáct původních dřevěných sloupů ze železné opony. „Opatřili jsme je dvěma kilometry ostnatého drátu. Ten ale není původní, neboť se nedochoval,“ vysvětluje předseda spolku.

Ukázka železné opony, vytvořené podle dobových fotografií, představuje oplocení z padesátých let minulého století. Je děsivé, že se přitom komunisté nechali inspirovat nacistickými lágry.

Dráty železné opony přitom byly pod vysokým napětím. Místopředseda spolku Zdeněk Šťástka připomíná, že tam nebylo žádné upozornění na tuto skutečnost.

Pokud se přece jen někomu podařilo bariéru překonat, neznamenalo to, že má vyhráno a otevírá se mu cesta do svobodného světa. Železná opona totiž stála několik set metrů před skutečnou státní hranicí. A cestou byl ještě jeden plot. „Jeho cílem bylo zamezit zejména vysoké zvěři v přístupu k oponě a vyvolávat falešné signály,“ dodává Šťástka.

Železná opona se v Československu začala budovat v roce 1953, padla až se sametovou revolucí, tedy po roce 1989.

Kromě ukázky železné opony vytvořili členové smečenského spolku pro návštěvníky repliky někdejších vstupenek do zakázaného pásma, které získávaly pouze osoby se zvláštním povolením a na omezenou dobu.

„Mladší návštěvníci nemohou kolikrát ani věřit, že něco takového bylo možné, že se nesmělo přes hranice a lidé riskovali životy,“ říká Milan Klíma.

Se svými aktivitami okolo železné opony spolek nekončí. Podařilo se mu získat i původní strážní věž, takzvanou špačkárnu, kterou budou jeho členové renovovat. Opravena by mohla být už na podzim.

Protože dělá všechno zhruba šest mužů ve svém volném čase, hodně času i sil zabere i dovybavení interiéru bungru – řopíku. V dobách jejich předchůdce totiž vše zmizelo. „Museli jsme nově vyrobit vytrhané dřevěné obložení, shánět původní zbraně a další náležitosti do bunkru. Už jsme zhruba v polovině, ale kvůli koronavirové krizi se do řopíku návštěvníci letos nepodívají. Prostor je malý a nedá se dobře větrat,“ vysvětluje Milan Klíma.