Odpolední vyjížďka se tento týden stala osudnou invalidnímu důchodci ze Slaného, jenž si častými výlety na vozíku zpříjemňoval chvíle odpočinku. Kolize s vozidlem ho málem stála život. Zdrcená manželka se stále ještě nedokáže ze šoku vzpamatovat. „Je to pro mě rána. Manžel byl transportován vrtulníkem do Střešovic. Má těžká poranění a jeho stav je stále kritický,“ uvedla včera odpoledne.

Případem se zabývá policie. „Kdo je viníkem nehody nadále vyšetřujeme,“ uvedla mluvčí kladenských policistů Michaela Nováková.

Přestože pohyb v silničním provozu mimo obec na frekventované komunikaci považují vozíčkáři tak trochu za hazard, nechtějí být diskriminováni, nýbrž patřičně respektováni ostatními účastníky provozu.

„Vozík jsou naše nohy. Pokud chceme získat elektrický, kterým je možné jet šest kilometrů v hodině, musíme podstoupit psychotesty, abychom vůbec mohli do provozu. Vozík je opatřen povinnými světly a blinkry, takže je potřeba, aby si na nás začali řidiči zvykat,“ uvedl kladenský duchovní Daniel Hottmar. Osobně má z provozu na silnicích nepříjemnou zkušenost, když nechal odjet vozidlo z přechodu pro chodce a to do něj za nacouvalo. „Tehdy jsem to ustál, ale převrhnout se, je velký problém. Vozík váží metrák, když se převrátím, bez cizí pomoci to nezvládnu. Nedávno mi pomáhali dva mladí lidé,“ doplnil Hottmar.

Stejně jako ostatní s poruchou hybnosti touží i on cestovat neomezeně. Podle silničního zákona je vozíčkář považován za účastníka silničního provozu podobně jako osoba, která veze třeba kárku a je vždy jen na ní, jaké ochranné pomůcky použije.

„Protože se chci vyhnout střetu, nechal jsem si ušít speciální bundu s reflexními pruhy. Helma by možná pomohla, ale nasadit si ji je pro mě náročný úkol. Moji pozornost omezuje i obyčejná kapuce, kdy přestávám mít přehled o tom, co se děje po stranách,“ doplnil vozíčkář.

Jak je těžké se pohybovat ve svižném silničním provozu bez újmy na zdraví coby vozíčkář se přesvědčil také Kladenský deník. Přejet Pražskou ulici v Kladně–Kročehlavech, aby se dostal do protějšího lesíku na vycházku, je téměř nadlidský úkon. Vzhledem k tomu, že se v těchto místech sice nachází sjezd pro vozíky, ale nikoli přechod pro chodce, řidiči handicapovaného naprosto ignorují a po několika minutách zastaví jen ti nejslušnější. „I když se vám podaří vjet do vozovky, máte štěstí, když vás nepřejede auto z druhé strany a ještě se při tom stačíte vydrápat na nerovnoměrný obrubník a nevyklopit se,“ uzavřel Daniel Hottmar.