„Při naskakování do vlaku v Lovosicích mě přejel vlak,“ komentuje suše celou událost s odstupem času Viktor Richter a pokračuje: „Přišel jsem o obě nohy. Hlavně rodiče nesli můj úraz velmi těžce. Nebylo to jednoduché. Tři roky po úrazu mě to psychicky skolilo. Uvědomil jsem si, že nohy nemám jen na chvíli, ale napořád. Hodně mi pomohlo, že mě kluci brali do hospody na pokec i zábavy. Po úrazu jsem už ale výletům neříkal vandry. Stále jsem jezdil, a to autostopem po celé republice a Polsku. Dokonce jsem byl ve Skandinávii o protézách a s batohem na zádech. Vylezl jsem i na Sněžku. Vzpomínám, jak mi jeden řidič řekl: Ty berle nosíš kvůli stopu? Pak mu ale spadla čelist,“ vypráví Viktor.
Dokonce už po osmi měsících po úrazu nastoupil do Poldovky do práce, kde opravoval psací stroje. V té době ho nic nezajímalo. Zájmy přišly z ničeho nic a že jich bylo a stále je dost. Začalo ho bavit pracovat se dřevem, malovat obrazy, opracovávat sklo, dělat vitráže, pěstovat květiny, kovat a tvořit ze železa. Vyzná se v čajích, i když samozřejmě pivo má rád také, v poslední době hraje prim počítač.
„Udělal jsem si bydlení sám podle mého vkusu. Do dřeva jsem se poprvé zbláznil u kamaráda, kde jsem viděl starou skříň. I když byla v hrozném stavu, nabídl mi ji. Doma jsem sundal lak, vybrousil, chybějící dřevo nahradil, nalakoval a dnes stojí v ložnici. Poté přibyl další starý nábytek a dnes mám pokoj laděný v tomto stylu. Dělám si všechno sám z vozíku. Na něm jsem jistější než na protézách. Kovařinu jsem odkoukal, dělám si dnes různé držáky, mříže, lustry. A malování? Před osmi roky jsem začal malovat tužkou a propiskou. Jen tak jsem zkusil olej a od té doby, když mám něco v hlavě, zasednu ke stojanu. Měl jsem i výstavy. Loni v Úholičkách jsem vystavoval poprvé. Bál jsem se osobně zúčastnit, ale nakonec se to líbilo. Letos viděli obrazy v Žebráku a ve Svaté u Berouna. S obrazy se nerad loučím. Ještě přemýšlím, že bych vyzkoušel focení, když už mám počítač,“ dodává skromný Viktor Richter.
