Pamatuji si každodenní zahalování oken, aby ani malý paprsek nebyl zvenčí vidět. Venku byla tím pádem veliká tma.

Když sirény ohlašovaly nálet houkáním, tak jsme se s bratrem utíkali schovat tak, že jsme strčili hlavu do postele pod peřinu, ale celá zadní část zůstala venku. Bláhově jsme si mysleli, že by nás to zachránilo. Ovšem maminka s babičkou připravily pro všechny případy nezbytné věci a trochu jídla do dětského kočárku, ze kterého jsem už vyrostla, a při náletech jsme se ujížděli schovat do nedalekého lesa.

Však jsme měli také proč. Za zahrádkou jezdil nákladní vlak do blízkého nádraží a na ten vlak měli spadeno takzvaní „kotláři", kteří se do něj chtěli trefit. Také se jim to povedlo 12. dubna 1945 při náletu na nádraží. Byli jsme všichni z domu schovaní ve sklepě. Byl slyšet hukot letadel a pak výbuchy. V jedné chvíli si pamatuji jako by se celý dům nadzvedl a zase se pěkně vrátil na své místo.

Nastalo velké ticho. Báli jsme se asi všichni a po nějaké době jsme chtěli vyjít ze sklepa na dvorek, ale nešly otevřít dveře. Až později, po práci v hutích, přijel náš strýček a pomohl nám se dostat ven. Na dvorku byla vysoká vrstva hlíny a cihel z vedlejšího poškozeného domu a také padlý strom.

Když jsme se vrátili do domu, našli jsme uvnitř spadlý a přepůlený svatý obraz nad postelí a popadané věci. Ale nic se nám nestalo. To bylo hlavní.

Dále si pamatuji na příjezd ruských vojáků na tancích a pěšáky s koňmi, kteří se pak utábořili v lese za nádražím. Jako děti jsme se vojáků báli, ale hlavně kluci se tam chodili dívat na koně a tábor. 

Po náletu zůstaly v lese krátery od bomb, kam pak lidé odhazovali suť a různé krámy. To byl ráj pro „hledače pokladů" – naše kluky z ulice a okolí.
Po válce jsem chodila s babičkou na nákup do Kročehlav kolem bývalého německého siedlungu, ale po válce v něm byli Rusové a u silnice byla závora, kde každého kontrolovali. Bála jsem se chodit okolo.

V roce 1946 jsme se z Výhybky odstěhovali. V dnešní době už jsou koleje za zahrádkou zrušené a v poškozeném domě Haškových je nyní malá galerie, kterou jsem navštívila s kamarádkou a popovídaly jsme si s majitelkou domu.

Už je to 70 let a tak to možná bylo trochu jinak, ale tak si to já pamatuji. Protože už jiní pamětníci z naší rodiny již nežijí. Autor: Františka Sobotková,
Kladno