Volá k nám do Poldovky předseda národního výboru. „Je třeba jim říct názor našich občanů a jejich přání. Nikdo je nezval. My je tu nepotřebujeme a nechceme. Pořádek si děláme ve městě sami. Jimi požadovaný klíč od města jim nedáme, jednak ho totiž nemáme, a pak nevíme, proč bychom jim ho, nevítaným hostům, kteří se k nám chovají jako okupanti, měli dávat," říká. „Svými požadavky jen lidi u nás ještě více naštvou a zbytečně tím vyhrocují už tak dost hrozivou situaci ve městě," dodává.

Centrála přepnula telefon na mě. „Ty prý umíš rusky?" ptá se předseda. „Sestavuji delegaci, která jim naše názory přetlumočí. Žádáme tě o účast jako člena a tlumočníka," navrhuje.

Jedu, spolu s několika pověřenými kladenskými občany, k nim do jejich ležení na kraji Kladna. Ohlásili jsme se jako delegace města mluvící za občany i členy strany. Dlouho se nic neděje, nikdo s námi nechce jednat. Čekáme.

Pak se objeví tři důstojníci v čele s plukovníkem, jenž se nám představil jako Rumjancev, a kterému jsme po celou dobu jejich pobytu v Kladně říkali Rumcajs.

Znovu jsme jim tlumočili, že mluvíme i jménem komunistické strany, protože nás k tomu její okresní výbor zplnomocnil.
Přečetl jsem ruský překlad toho, na čem se společné okresní orgány usnesly.

" Žádné zásobování vojska z naší strany neočekávejte, nebudeme organizovat žádné bratření a společné besedy, jste nevítaní a přijeli jste úplně zbytečně na základě mnoha dezinformací vašich představitelů. Žádní Němci zde nejsou, ani Američané, nikdo cizí mimo vás".
Tvářili se jako že nám nerozumí. A začali po svém: "Nikdo na nás nebude střílet nebo budeme nuceni použít tanků. To se týká i ´vooružennych sokolnikov´. A kde je váš předseda okresního výboru KSČ?"

„U nás nemá nikdo zbraně, jen příslušníci lidových, tedy stranických milicí, a to jsou ozbrojené složky vybraných komunistických kádrů. Sokolové nikdy nebyli ozbrojeni, a tak na vás nemohou střílet. Jste oběťmi vaší mylné propagandy," snažíme se objasnit situaci a pokračuji: „Náš předseda okresního výboru komunistické strany jel do Prahy vysvětlit totéž vašim generálům, jinak by přišel osobně."
„Vy jste řekli, co chcete, a my jsme řekli, co chceme. Jestliže někdo na nás vystřelí, vyrazíme s tanky a budeme hodně tvrdí.Vyřiďte to na příslušných místech," sděluje Rumcajs a trojice se obrací zpět ke svým a odchází. Bez pozdravu. Bez iluzí odcházíme také my.
Odpovědí na naše jednání s nimi byl příjezd pěti tanků se skupinou plně ozbrojených ruských vojáků. Tanky obklíčily OV KSČ (dnešní okresní soud) a hlavně namířily na budovu. Na povel ozbrojenci vtrhli s namířenými automaty dovnitř. Hledali domnělého spoutaného předsedu.

Osazenstvem budovy byli pro ně ti, co odstranili pravověrné komunisty. Proto s nimi také tak jednali. Byla to tragikomická situace. Nepřáteli sovětských vojsk se stali představitelé komunistické strany.

Za tři dny svolává ředitel Poldovky poradu užšího vedení. Jsou u něho dva ruští důstojníci ve vyžehlených, asi právě obléknutých, uniformách, s hodností kapitánů.
„ O co půjde?"
„Neptej se a přijď!"

Sešla se sestava ředitele a jeho náměstků. Čekáme, co z naší neočekávané návštěvy vypadne.
„Jste největší podnik ve městě, chceme kancelář u vás a na radnici. Potřebujeme úřadovat a bez toho to půjde jen těžko."
„A proč byste měli ve fabrice a ve městě úřadovat?"
„Musíme lidem vysvětlit, proč jsme přišli. Vy svoláte tady na prostranství závodu všechny dělníky a my k nim pohovoříme a také se s nimi dohodneme. Chceme mluvit přímo s dělnickou třídou. Vy jim to neříkáte a nebo vás už ani neposlouchají."
Nepochopili napjatou situaci, kterou svým vpádem k nám způsobili.
„Jakmile svoláme zaměstnance celého podniku, to je přibližně dvacet tisíc lidí, pak už bude jednat jen dav a ten je v těchto dnech doslova rozzuřen vaší přítomností. Nemůžeme tak v tomto případě ručit za vaší bezpečnost. Pak už začne působit jen davová psychóza. Stačí, když si z nich každý vezme do ruky kus železa a nikdo je nezastaví. Nechtějte to po nás. To je ten nejnešťastnější nápad," varujeme.
„To nechte na nás. Přijedeme s tanky, postavíme je před tribunu a nikdo se neodváží ani hnout," zní jejich odpověď.
„To chcete vyprovokovat masakr?"

„Nikdo vás nebude chtít poslouchat. Zablokovali jste nádraží. Do závodu od té doby nepřijel jediný vagon s rudou ani koksem. Jakmile vyhasnou vysoké pece, tak v nich vznikne obrovský slitek nedodělaného železa a z něho už pak nikdo neobnoví výrobu. Ten jde jen rozbít výbuchem, odstřelit a zničit tak celou vysokou pec," vysvětlujeme.
„Zasílatelny jsou už dnes po střechu plné nevyexpedovaných hotových výrobků . Už to není kam dávat, musíme proto zastavit válcovací tratě a kovací stroje. V tak velikém podniku s nepřetržitou výrobou to představuje nutnost přesunu stovky vagonů denně ven i dovnitř," snažíme se.

„Lidé ztratí práci a jejich rodiny přijdou o výplatu. Nebude co jíst. S tím něco udělejte. Uvolněte alespoň příjezd vagonů do našeho podniku a umožněte nám odbavování hotového zboží po železnici. Vezmete-li lidem práci, budou demonstrace, a to postihne celé město a dvacet tisíc lidí jen tak nezastavíte. Ztratíte poslední zbytky sympatií i těch, co vám dodnes věřili, a kteří ještě čekají, že se vše vysvětlí, a že se za svůj omyl omluvíte, že vaše vyhodnocení této nepochopitelné a tragické situace bude jinačí."

Oba důstojníci se snaží navodit přátelštější atmosféru. Otevírají své tabatěrky a nabízejí cigaretu. Každý z nich má v pouzdře jen jednu. Jakoby se chtěli rozdělit s námi o tu poslední, kterou mají. Je to až příliš okaté. Vrtíme záporně hlavou.
Náš ředitel pak dává pokyn, aby sekretářka přinesla džus. Zatvářila se, že se přece jen, leč nerada, přemůže, a přinesla několikrát ředěnou šťávu, spíš obarvenou vodu.
V té době každý své pocity řešil po svém.
Tihle ruští důstojníci, zřejmě zpravodajci, si asi už uvědomili, že pokyn jejich nadřízených, který přijeli projednat, není asi dobré uskutečnit. Přestali naléhat.

Jinak to byla schůzka spíše o dlouhém mlčení mezi několika mluvenými monology. Cítili jsme se trapně na obou stranách. Ke konci nám dávali spíš najevo, že jsou vojáci a ti jsou zvyklí poslouchat.
V jakési tiché slušnosti váhavě odcházeli. Na konci nebylo místo pro rozloučení.
Všichni jsme povstali a čekali, až někdo z nich otevře dveře a zavře je z druhé strany. Autor: Jan Brich, člen bývalého vedení Poldi SONP Kladno