Na vlastní kůži zažil hrůzné okamžiky v Japonsku při zemětřesení a následné vlně tsunami. Šimona Kotyka z Kladna nejdříve probudily první otřesy ve středu večer.

„Už jsem spal a najednou jsem cítil chvění,“ uvedl Kotyk, který do Tokia přiletěl kvůli modelingové zakázce na tamní týden módy. Akce se ale kvůli neštěstí zrušila.

„Všechno se silně třáslo, padaly věci z poliček, byl slyšet rámus. Házelo to se mnou.“
Šimon Kotyk z Kladna.

„Mnohem horší byla situace v pátek odpoledne. Zrovna jsem se koupal, když se začalo vše silně třást. Byl ohromný rámus, věci padaly z poliček a ve vaně to se mnou házelo a voda šplíchala,“ popsal svůj zážitek dvacetiletý Šimon.

Po chvíli zaťukala na dveře pokojská. „Vyšel jsem z koupelny a otevřel. Říkala mi, že je poplach kvůli zemětřesení a hotel se evakuuje,“ vyprávěl Kotyk, jemuž nezbývalo než vyjít z hotelu, kde byli všichni ubytovaní. „Po chvíli se rozezněla siréna. Od ostatních jsem pochytil, jak se baví o zemětřesení a že se k Japonsku blíží vlna tsunami,“ dodal.

Mobilní síť byla přehlcená. „Snažil jsem se dovolat svému agentovi, protože se ve čtyři hodiny konalo výběrové řízení na přehlídku, ale mobily nefungovaly,“ vylíčil Šimon, jenž se přesto rozhodl na casting jít. Ten byl v jednom tokijském mrakodrapu.

„V rámci evakuace stáli všichni před budovou a čekali, až se budou moci vrátit dovnitř. Já tam byl se svým kamarádem, s nímž jsem měl výběrové řízení absolvovat,“ řekl mladík.

Zajímavé bylo, že Šimon musel cestu k mrakodrapu ujít pěšky, jelikož nefungovala doprava.

„Paniku jsem z lidí necítil, byli víceméně v klidu. Rozhodli jsme se kamarádem jít na recepci, kde jsme se zeptali, zda se casting nezrušil. Slečna nám odpověděla, že nejspíš ne. Problém byl v tom, že byl ve čtyřiačtyřicátém patře a výtahy nefungovaly, a tak jsem usoudil, že se vrátím do hotelu,“ svěřil se Šimon Kotyk s tím, že on sám strach necítil.

„Nebál jsem se. Dokonce bych mohl říct, že jsem si to docela užíval, protože mám rád, když se něco děje. Například mi nevadí ani turbulence v letadle. Mám rád, když se něco děje,“ prozradil.

Jediné, co naznačovalo katastrofu, byl fakt, že z obchodů zmizely tužkové baterky, základní hygienické potřeby a potraviny.„Člověk si nemohl nic pořádně koupit, jelikož ostatní to stihli za něj. Navíc byly zavřené i restaurace,“ sdělil Šimon, jenž dodal, že po pár dnech se vrátilo vše do zajetých kolejí.

Zprávy o Japonsku se šířily ze všech stran, avšak hodně odlišné. „Sledoval jsem především ty z České republiky, Ameriky a místní. Všude bylo něco jiného. V japonském tisku se psalo převážně o způsobených škodách, v Americe zase o výbuchu jaderné elektrárny a s tím spojeným ohrožením života místních obyvatel a v Čechách o obojím,“ popsal Kotyk.

Odletět zpět domů ale Šimon nechtěl. „Rodiče zavolali do agentury, kde zařídili přes ambasádu můj odlet,“ řekl mladík s tím, že po zemětřesení v Japonsku byl ještě pět dní, než přiletěl vládní speciál.

„Když jsem seděl v letadle, pociťoval jsem lehkou úlevu, protože jsem prakticky nevěděl co se děje, jelikož Tokio až tolik postižené nebylo. Společně se mnou jeli domů členové filharmonie a další rodiny z České republiky žijící v Japonsku,“ řekl Šimon Kotyk.

„Nyní jsem rád, že jsem dorazil domů, jelikož mám zprávu od kamaráda, který mimochodem v Japonsku zůstal, že do Tokia v den, kdy jsem odletěl, dorazila radiace. Dokonce prý je i ve vodovodním potrubí. Myslím, že v těchto okamžicích je nebezpečno i v Tokiu,“ uzavřel mladík.