V sobotu 3. května 1997 vyšlo nulté číslo regionálního deníku, který vznikl z týdeníku Kladenské noviny. U jeho zrodu stála jako první šéfredaktorka Kladenského deníku Ludmila Koulová. Redakci vedla v původním objektu v ulici Na Stráni v Poprůhonu do roku 2004 i po jejím přestěhování do budovy pojišťovny ve Váňově ulici. Na zasloužený odpočinek odešla po zdravotních obtížích v roce 2010.

Vzpomínka na roky s Lídou očima redaktorky Kateřiny Nič Husárové

Ke svolání ranní porady Lídě stačilo jediné slovo. Můžem! Každodenní ranní masírka v obřím oblaku cigaretového kouře. Kdo nekouřil s ní, měl smůlu. Neatraktivní témata smetla rovnou ze stolu. Vždy si uměla zjednat respekt. Nikdo si neodvážil brvou pohnout, měla přirozenou autoritu. Odpůrci to neměli jednoduché. Tvrdá, nesmlouvavá, v práci náročná, ale také velmi sečtělá s velkým všeobecným přehledem. Rohlíkem ji rozhodně nikdo nikdy neopil.

Nad odevzdaným materiálem, který nebyl podle jejího gusta, na autora jen pohlédla přes obroučky brýlí a tvář se změnila v nepříjemnou. „To si nech, přepiš to a začni znova. Je to nuda!“ To byl její způsob komunikace. A byl účinný. I další v její éře začínající kolegové mi dají dnes zapravdu, byť se jim to v danou chvíli nezamlouvalo. Vesměs však měla pravdu.

Kdo se s Lídou někdy potkal, nikdy na ní nezapomene, ať v dobrém, nebo v nedobrém. Nikomu med kolem pusy nikdy nemazala a její upřímnost každý neskousnul. Kdo se hádal, nevyhádal zpravidla vůbec nic. Kdo chtěl poradit, radu dostal.

Slabé povahy to s Lídou nikdy neměly lehké, rektální horolezce odmítala. Ale pokud věděla, že je člověk pracant a k něčemu to přece jen bude, vzala ho na milost, a dokonce se stal jejím oblíbencem. Rázná, odměřená. I taková byla Lída. Z člověka, který měl zápal a talent pro novinařinu, dovedla vydolovat to nejlepší. Když měla dobrý den, byla s ní neskutečná legrace. Chytrá, vtipná a moudří věděli, jaký je její potenciál a lidská hodnota.

V dobách Lídiny největší slávy se v její kanceláři setkávaly osobnosti zejména kulturní scény, které v Kladně něco znamenaly. Ať už spisovatelé, fotografové či lidé z divadla. Všichni táhli za Lídou. Pokud jsem byla k podobnému setkání připuštěna, hltala jsem všechny ty zasvěcené rozhovory se zavřenou pusou a otevřenýma očima.

Lída byla osobnost. Novinařině mě učila a vyučila. Více než vysoká škola. Znala, věděla, byla si jistá. Tvrdá, přesto s velkým sociálním cítěním. Její rodina jí byla nade vše, včetně tří milovaných vnoučat. Za ty doslova dýchala, i když už sama nemohla.

Neměla na růžích ustláno a život se s ní rozhodně nemazlil. Možná i proto byla tak drsná. Ale zejména u mladé generace zanechala pocit, že je prostě šéfka. Delegovat povinnosti na druhé jí trochu činilo problém, o všem chtěla vědět, o všem rozhodovat. Jakmile ale dotyčný získal její důvěru, měl ji napořád.

Na dotaz, jak se má, zpravidla odpovídala: „Stojí to za ho…!" Přičemž náš pracovní den končil, bez ohledu na čas, zvoláním: „Jsme hotoví! S dodatkem: „To byl zase vypráskanej den!“

I tak to byly fajn časy. Děkujeme Ti, Lído, za všechno. Viďte: Alenko, Jirko, Rudo, Olino, Roberte, Marto, Luboši, Martine, Ondro, Petře, Lenko, Zdeňko, Evko, Jano, Láďo, Zuzko, Danko, Míro, Matěji…

A Lído, měj se tam nahoře dobře!