Lidé z ulice zde dostanou základní, co potřebují k životu a mimo to mohou v centru i přenocovat. „Projekt se jmenuje Teplá židle, ale lidé u nás nespí v sedě. Poté co se navečeří, vysprchují a dostanou dle potřeby čisté ošacení, přenocují u nás ve spacáku na podlaze. Odcházejí brzy ráno po snídani okolo šesté hodiny. Podmínkou noclehu je nebýt podnapilý a pod vlivem drog,“ potvrzuje vedoucí kročehlavského centra František Sovák.

Denně přichází zhruba dvacítka potřebných s různými životními příběhy a osudy. Tito lidé mohou celoročně využívat služeb denního centra. Kromě základních životních potřeb jim pomohou pracovníci zařízení například i s vyřízením dávek v hmotné nouzi, osobních dokladů, aj. Kladenský deník se v Kročehlavech v polovině týdne potkal hned se třemi muži, kteří hledají ztracenou životní cestu.

Prvním z nich je Bohumil (61). Přestože pracoval donedávna ve skladu, pracovní poměr s ním prý zaměstnavatel ukončil. „Aktuálně jsem bez práce, protože agentura, pro kterou jsem dělal ve skladu, mě propustila. Vždy jsem ochoten dělat cokoli. Mám oprávnění na vysokozdvižný vozík a stejně tak řidičák na auto. Vyučil jsem se kdysi zedníkem, ale nikdy jsem to prakticky nedělal, tak bych mohl leda dělat třeba přidavače. Nyní bydlím v zahradním domku v Libušíně s kamarádem, protože mi to s přítelkyní nevyšlo, měla problémy s alkoholem. Můj kamarád u kterého nyní jsem ale také pije a není to dobré soužití. Musím proto hledat dál,“ potvrzuje Bohumil, který podle svých slov alkoholu neholduje. Měl jen v životě méně štěstí.

A azyl v centru hledá aktuálně i pan Karel (50), který je vyučený brusičem skla a pochází ze západních Čech. Také on prý velmi těžce nachází uplatnění na trhu práce. „Jsem Rom a nedávno jsem se vrátil z výkonu trestu. Seděl jsem za krádeže. Kradl jsem, abych bych měl na živobytí. Najít si práci není pro cikána snadné. Nikde o mě moc nestojí a mám blbý věk. Ale určitě mám zájem pracovat. Fyzické práce se nebojím. Hledám proto zaměstnání, abych vydělal slušné peníze a mohl bydlet za své. Ale je to asi ta nejobtížnější věc na světě. Do centra se nyní chodím umýt a najíst,“ tvrdí padesátník.

O něco lepší vyhlídky má další oslovený Petr (38), který rovněž využívá služeb krizového centra. "Aktuálně bydlím v karavanu se psem v Kladně na nádraží, kde mě nechávají přespávat. Podařilo se mi najít práci u bezpečnostní agentury, takže bych měl dosáhnout i na nájemní bydlení. Moje přítelkyně má dvě děti a je se mnou těhotná. Nyní bydlí v azylovém domě v Kladně. Už se těším, že budeme moci všichni žít společně,“ říká Petr, který je původně z Prahy a má za sebou i drogovou minulost a život ve squatu. Podle svých slov pochází ze šesti dětí, ale rodina o něj už od školních let prakticky nejeví zájem.

Nikdo z tří výše jmenovaných nemá tedy potřebné rodinné zázemí, ani příliš světlé vyhlídky do budoucna. Přesto Bohumil, Karel i Petr tvrdí, že mají zájem se do společnosti opět solidně zařadit. Zda je jejich zájem skutečný nebo jen předstíraný, prověří čas.

Jak potvrzují shodně vedoucí centra František Sovák i pracovnice v sociálních službách Alena Hájková, podobných srdceryvných příběhů si měsíčně vyslechnou mnoho, ale jen zlomek bývá pravdivý a stejně tak cesta k nápravě. „Lidé, kteří k nám přicházejí, si dokážou vymyslet celé romány, aby vzbudili soucit, ale ne všechny příběhy se zakládají na pravdě. Někteří klienti k nám chodí dlouhodobě, jiné vidíme třeba jednou a pak už nikdy. Malá část příchozích se skutečně dokáže zařadit následně zpět do společnosti a žít běžný život. Z toho máme pokaždé radost. Pomoc u nás přesto najde každý,“ uzavírá František Sovák.