Lidé z ulice zde dostanou základní, co potřebují k životu a mimo to mohou v centru i přenocovat. „Projekt se jmenuje Teplá židle, ale lidé u nás nespí v sedě. Poté co se navečeří, vysprchují a dostanou dle potřeby čisté ošacení, přenocují u nás ve spacáku na podlaze. Odcházejí brzy ráno po snídani okolo šesté hodiny. Podmínkou noclehu je nebýt podnapilý a pod vlivem drog,“ potvrzuje vedoucí kročehlavského centra František Sovák.

Denně přichází zhruba dvacítka potřebných s různými životními příběhy a osudy. Tito lidé mohou celoročně využívat služeb denního centra. Kromě základních životních potřeb jim pomohou pracovníci zařízení například i s vyřízením dávek v hmotné nouzi, osobních dokladů, aj. Kladenský deník se v Kročehlavech v polovině týdne potkal hned se třemi muži, kteří hledají ztracenou životní cestu.

Bývalý kamioňák Jaroslav Svoboda (36) přišel kvůli nemoci o všechno. Ze špitálu se ale nemá kam vrátit.
Bývalý kamioňák přišel kvůli nemoci o všechno. Ze špitálu se ale nemá kam vrátit

Prvním z nich je Bohumil (61). Přestože pracoval donedávna ve skladu, pracovní poměr s ním prý zaměstnavatel ukončil. „Aktuálně jsem bez práce, protože agentura, pro kterou jsem dělal ve skladu, mě propustila. Vždy jsem ochoten dělat cokoli. Mám oprávnění na vysokozdvižný vozík a stejně tak řidičák na auto. Vyučil jsem se kdysi zedníkem, ale nikdy jsem to prakticky nedělal, tak bych mohl leda dělat třeba přidavače. Nyní bydlím v zahradním domku v Libušíně s kamarádem, protože mi to s přítelkyní nevyšlo, měla problémy s alkoholem. Můj kamarád u kterého nyní jsem ale také pije a není to dobré soužití. Musím proto hledat dál,“ potvrzuje Bohumil, který podle svých slov alkoholu neholduje. Měl jen v životě méně štěstí.

A azyl v centru hledá aktuálně i pan Karel (50), který je vyučený brusičem skla a pochází ze západních Čech. Také on prý velmi těžce nachází uplatnění na trhu práce. „Jsem Rom a nedávno jsem se vrátil z výkonu trestu. Seděl jsem za krádeže. Kradl jsem, abych bych měl na živobytí. Najít si práci není pro cikána snadné. Nikde o mě moc nestojí a mám blbý věk. Ale určitě mám zájem pracovat. Fyzické práce se nebojím. Hledám proto zaměstnání, abych vydělal slušné peníze a mohl bydlet za své. Ale je to asi ta nejobtížnější věc na světě. Do centra se nyní chodím umýt a najíst,“ tvrdí padesátník.

O něco lepší vyhlídky má další oslovený Petr (38), který rovněž využívá služeb krizového centra. "Aktuálně bydlím v karavanu se psem v Kladně na nádraží, kde mě nechávají přespávat. Podařilo se mi najít práci u bezpečnostní agentury, takže bych měl dosáhnout i na nájemní bydlení. Moje přítelkyně má dvě děti a je se mnou těhotná. Nyní bydlí v azylovém domě v Kladně. Už se těším, že budeme moci všichni žít společně,“ říká Petr, který je původně z Prahy a má za sebou i drogovou minulost a život ve squatu. Podle svých slov pochází ze šesti dětí, ale rodina o něj už od školních let prakticky nejeví zájem.

Nikdo z tří výše jmenovaných nemá tedy potřebné rodinné zázemí, ani příliš světlé vyhlídky do budoucna. Přesto Bohumil, Karel i Petr tvrdí, že mají zájem se do společnosti opět solidně zařadit. Zda je jejich zájem skutečný nebo jen předstíraný, prověří čas.

Restaurace Na Střelně po dvou stech letech končí.
Poslední týdny Na Střelně. Legendární slánská hospoda s klubem Šantán končí

Jak potvrzují shodně vedoucí centra František Sovák i pracovnice v sociálních službách Alena Hájková, podobných srdceryvných příběhů si měsíčně vyslechnou mnoho, ale jen zlomek bývá pravdivý a stejně tak cesta k nápravě. „Lidé, kteří k nám přicházejí, si dokážou vymyslet celé romány, aby vzbudili soucit, ale ne všechny příběhy se zakládají na pravdě. Někteří klienti k nám chodí dlouhodobě, jiné vidíme třeba jednou a pak už nikdy. Malá část příchozích se skutečně dokáže zařadit následně zpět do společnosti a žít běžný život. Z toho máme pokaždé radost. Pomoc u nás přesto najde každý,“ uzavírá František Sovák.